Na Tichou smrt jsem se opravdu s velkou nadějí těšila. Zvlášť po nepovedené Karanténě. Nicméně jsem se dočkala románu, podobajícímu se dortu pejska a kočičky, protože PM dal do svého příběhu když ne všechno, tak kdeco.
V úžasné andaluské krajině s neméně úžasnou kuchyní i s problematickou ekonomikou posledních let si podává ruku bezcitný sociopatický zločinec (z něhož se však na závěr zázračně...
Na Tichou smrt jsem se opravdu s velkou nadějí těšila. Zvlášť po nepovedené Karanténě. Nicméně jsem se dočkala románu, podobajícímu se dortu pejska a kočičky,...
Na Tichou smrt jsem se opravdu s velkou nadějí těšila. Zvlášť po nepovedené Karanténě. Nicméně jsem se dočkala románu, podobajícímu se dortu pejska a kočičky, protože PM dal do svého příběhu když ne všechno, tak kdeco.
V úžasné andaluské krajině s neméně úžasnou kuchyní i s problematickou ekonomikou posledních let si podává ruku bezcitný sociopatický zločinec (z něhož se však na závěr zázračně vyvine neuvěřitelný ochránce starých postižených dam), s geniálním skotským vyšetřovatelem, trpícím zřejmě aspergerovým syndromem (a který v zásadě nedokáže lidsky komunikovat), španělská vyšetřovatelka Cristina s rodinnými potížemi (jak jinak), s tetou Anou, která je hluchoslepá (a o níž se sáhodlouze dovídáme celou její životní anabázi) a do toho pěkně vykutálený "jefe", tedy Cristinin šéf. A to zdaleka není vše...
V románu je tolik odboček, popisů a postav, které mi připadaly samoúčelné a neměly v ději žádný podstatný význam (třeba jediný Anin přítel), že se postupně vytrácí nit zločinného příběhu i jeho spád a napínavost. Ztrácela jsem postupně souvislosti i zájem a nakonec jsem byla ráda, že jsem to konečně dočetla. PM si zase neodpustil působivý dramatický závěr na gibraltarské skále, ale - pro mne - tím už nic nezachránil.
Ale nechci knihu jenom hanět, jen jsem si zvykla na jinou úroveň románů Petra Maye. Tentokrát dávám za tři. A říkám si, zase, škoda...
Číst více
Číst více